BILANCOVÁNÍ

Poslední den v roce.
 
Asi nejsem jediná, kdo má potřebu trochu bilancovat.
Ale letos bych to ráda vzala trochu jinak. Kdo moje příspěvky čte, tak je mu už asi jasný, z jakýho konce to chci vzít. Nemůžu říct, že to bude naposledy, co o tom píšu, ale ráda bych to všechno nějak po svým zakončila.
 
Když bych to vzala úplně bez emocí, tak mi tenhle rok dal vážně dost. Dost toho dobrýho, ale i dost toho špatnýho. Sice vím, že nic není dobrý ani špatný, že to prostě je a je jen na nás, jak se k tomu postavíme, ale ne vždycky se to dá takhle brát.
Každopádně co můžu říct na sto procent je to, že jsem za tenhle rok hrozně vděčná. A to hlavně proto, že to byl poslední rok s nejbližším člověkem v mým životě. Tolik jsme se toho letos společně s maminkou naučily. 
 
Chtělo by se mi napsat, že jsme společně dokázaly překonat bolest, kterou jsme v sobě měly, protože nám loni odešel nám tak blízkej člověk, pro mamku partner, pro mě tatínek, pro obě kamarád (i když ty vztahy v rodině nikdy nebyly jednoduchý). Ale vím, že se nám to ještě nepodařilo překonat úplně, protože to byla tak krátká doba. Takže napíšu jen to, že jsme se společně snažily.
A hrozně nás to semklo. Začaly jsme spolu trávit mnohem víc společnýho času, vážily jsme si ho. Začaly jsme si povídat jinak než dřív a začaly jsme se respektovat i ve věcech, se kterýma ta druhá z nás tak úplně nesouznila. 
Společně jsme začaly pracovat na tom, aby tam, kde jsme, nám bylo dobře. Začaly jsme si čistit rány z minulosti a začaly jsme chápat, že není všechno jenom černý nebo bílý. 
Odjely jsme spolu na víkend do lesů na Vysočině a užívaly si ticha a pohody (ikdyž mamka napřed nadávala, že se v tom areálu nedá kouřit, ale to bysme nebyly my, abysme to nějak nevyřešily).
Společně jsme si prošly ale i dny, kdy jsem byla totálně vyčerpaná a bez energie i taky tím, kdy mamce bylo špatně kvůli léčbě, kterou podstupovala (a který ještě doteď nevěřím, že byla úplně správná). 
Všichni kdo mě znají, vědí, že já sama věřím v něco víc, v něco, co nás přesahuje a že už jiná nebudu. Ale to, že i mamka začala věřit na anděly a vyprávěla mi o tom, jak s nima komunikuje, mě odzbrojilo. Byla jsem na ní tak pyšná. Protože kolikrát toho nadhledu měla mnohem víc než já a to na sobě nepracovala zdaleka tak dlouho jako já. 
 
Tohle léto pro mě bylo nejšťastnějším obdobím v mým životě. Ještě si pamatuju, jak jsem psala článek o tom, že mám někdy až strach z toho, jak jsem šťastná. 
Moje energie šla nahoru, užívala jsem si maličkosti, plánovala s mamkou, jak budeme zařizovat můj novej byt, kterej jsem koupila, jak poletíme na dovolenou, měla jsem se ráda.
Od září jsem ale začala mít divnej pocit z toho, že se něco děje, ale nevěděla jsem co. Zase jsem nemohla spát a moje energie šla zase dolů.
A pak se to stalo. Na ten den nikdy nezapomenu. Najednou mi došlo, proč jsem se cítila ty dva měsíce tak naprd. Moje parťačka mě opustila. Odešla mezi anděly. 
 
Musím říct, že jsem to chtěla vzdát. Ztratila jsem víru, že všechno bude zase dobrý. Nechtělo se mi nic. 
Protože ale věřím na to, že smrtí nic nekončí, v hloubi duše jsem věděla, že maminka je tu pořád se mnou a jakoby mi říká, že nastal čas, abych začla žít sama pro sebe a ne se strachem, že o někoho přijdu a s pocitem, že bych se měla o někoho starat. 
Takže ikdyž jsem byla napřed jenom zalezlá doma nebo chodila do práce a vůbec se sebou nepracovala, postupně jsem dostávala pocit, že bych se chtěla vrátit k tomu, v co jsem věřila já i moje mamka. 
 
Vlastně jsem si uvědomila, že to ona mě přivedla na tuhle cestu, ikdyž jsem to tenkrát tak nevnímala. Protože už když jsem byla malá, jezdívali jsme k léčiteli a ona tomu byla vždycky hodně otevřená.
A najednou ke mě začaly chodit různý znamení. Všude na plakátech jsem viděla nápisy – Believe in angels.
Když jsem po cestě do práce brečela, protože mi bylo líto, že už neuvidí můj novej byt a nebudem tam spolu, praštil mě do očí nápis – Stále spolu.
Když jsem se začala bát toho, že teď už tady vlastně není nikdo, kdo by mi měl právo říkat, jak se mám chovat a že už je to všechno jenom na mě, uviděla jsem ceduli, kde stálo – Odvaha jít svou vlastní cestou.
K narozeninám jsem od spousty blízkých lidí dostala andělíčky. 
A když jsem přijela na hory, odkaď teď píšu tenhle článek, první, co jsem uviděla, byly slunečnice a přívěsek anděla, který měla paní majitelka našeho pronajatého baráčku na krku.
Vím, že mi tyhle znamení sesílá ona. A vím, že nikdy sama nebudu. 
 

Co mi tenhle rok dal?

Takže to nejdůležitější, co mi tenhle rok dal, bylo asi to, že člověk by neměl na ničem lpět a měl by si užívat všechno, co jen může. Měl by být tou láskou, která mu třeba chybí. A hlavně by měl mít víru sám v sebe, že se může zvednout a jít dál. I když ten život už nikdy nebude stejnej. 
Děkuju za všechny lekce, který jsem dostala a hlavně děkuju vám, mami a tati. Za to, co jste mi předali do života, za všechy zkušenosti, za tu lásku a za lidi, kteří vás tak milovali a který mám teď kolem sebe já.
Nechci si dávat nějaký nedůležitý předsevzetí, ale jedno bych si dala. 
Slibuju sama sobě i vám, že budu žít tak šťastnej život, jak budu moct. Že se budu smát a budu rozdávat lásku sama sobě i všem kolem mě. Protože tak, jak jsem pyšná já na vás, tak si přeju, abyste byli pyšní vy na mě. 
A doufám, že i vy všichni ostatní k sobě budete co nejvíc laskaví a společně budeme tvořit ten svět k lepšímu, ikdyž k nám někdy ten osud není nejmilejší. 

 

Ať je ten rok 2019 co nejkrásnější a nejlaskavější k nám všem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: