HLAVNĚ SE NEZTRATIT

Znáte taky ten pocit, kdy se najednou všechno zhroutí a vy stojíte uprostřed toho všeho bordelu a úplně přesně nevíte, co dál? Stokrát si můžete říkat, jak jste silní a připravení na všechny těžkosti, které mají přijít, ale chyba. Na všechno se připravit nedá. Třeba na ztrátu blízkého člověka. Přijde mi, že vás to semele ani nevíte jak. A nejhorší na tom je to, že o tom ani nemůžete pořádně mluvit, nebo aspoň ne hned, protože to prostě nejde. Nemáte slova. A to je taky důvod, proč jsem dlouho nic nenapsala. A taky proto, že nejsem zastánce šíření negativní energie, protože přiznejme si to, těch špatností je ve světě už dost. Na druhou stranu, psaním od malička vyjadřuju svoje pocity a sama sebe a tak bych si tímto způsobem chtěla pomoct i v tomto článku.

Dá se vlastně říct, že kvůli tomu, co se stalo, jsem byla krom pár dní celé léto radši sama se sebou. Donutí vás to dost přemýšlet. Nebo nepřemýšlet vůbec a být prostě vypnutí. Každopádně cítíte, že ze začátku všechna vaše enegie mizí neznámo kam a vy si nejste jistí, co udělat, aby bylo zase dobře. Poznáte se zase z úplně jiné stránky a zjistíte, že občas fakt není potřeba říkat vůbec nic, že byste potřebovali jenom obejmout. Protože, ať se snažíte být sebevíc silní a nedávat najevo, jak vás to bolí, jste pořád jenom člověk. Ale přesto skrýváte slzy, když hraje v rádiu vám tak známá písnička, kterou jste se učili brnkat na kytaru už jako malí, ikdyž jste za ty slzy vlastně vděční, protože ta bolest aspoň trochu odchází.

Taky dost poznáte, komu na vás doopravdy záleží a kdo je tu pro vás přesně v tu chvíli, kdy potřebujete obejmout, ikdyby jen na pár minut. A někdy se divíte, že místo lidí, od kterých byste to třeba čekali, se objeví lidé, které jste tak dlouho neviděli, ale pro které je tak důležité, abyste věděli, že tu pro vás jsou. A za to člověk nemůže být nikdy dostatečně vděčný.
A když si tímhle vším procházíte, dojde vám, jak důležité je spojit se sám se sebou, být vděčný za čas a příležitosti, které každý den máme a také uvědomit si jakým způsobem si dobít baterky a být šťastný i v tom okamžiku, kdy všechno není uplně růžový. Nebo se o to aspoň pokoušet. Protože, to je na tom to hezký, že každej den máme možnost zkusit to znovu. Až do tý doby, než se nám fakt uleví a my už se nebudeme muset snažit.
Někde jsem četla, že před úsvitem bývá největší tma. A já jsem moc vděčná za to, že jsem se v tý tmě neztratila a přes všechny těžkosti se zase stala trochu více člověkem, kterým chci být. A že jsem ani na chvíli nepochybovala o tom, že ten úsvit přijde. Vděčím za to těm pár nejbližším, kteří mi to pořád dokola opakovali, ale hlavně sama sobě. Protože ať už člověk chce nebo nechce, takovouhle situaci musí zvládnout především uvnitř sám sebe. Nespěchat na sebe, ale jít dál.
A jít dál s láskou. Ne s hořkostí a smutkem. Protože tak by si to ti, kteří už tu s námi nejsou, určitě přáli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: