Znáte taky ten pocit, kdy se najednou všechno zhroutí a vy stojíte uprostřed toho všeho bordelu a úplně přesně nevíte, co dál? Stokrát si můžete říkat, jak jste silní a připravení na všechny těžkosti, které mají přijít, ale chyba. Na všechno se připravit nedá. Třeba na ztrátu blízkého člověka. Přijde mi, že vás to semele ani nevíte jak. A nejhorší na tom je to, že o tom ani nemůžete pořádně mluvit, nebo aspoň ne hned, protože to prostě nejde. Nemáte slova. A to je taky důvod, proč jsem dlouho nic nenapsala. A taky proto, že nejsem zastánce šíření negativní energie, protože přiznejme si to, těch špatností je ve světě už dost. Na druhou stranu, psaním od malička vyjadřuju svoje pocity a sama sebe a tak bych si tímto způsobem chtěla pomoct i v tomto článku.
Dá se vlastně říct, že kvůli tomu, co se stalo, jsem byla krom pár dní celé léto radši sama se sebou. Donutí vás to dost přemýšlet. Nebo nepřemýšlet vůbec a být prostě vypnutí. Každopádně cítíte, že ze začátku všechna vaše enegie mizí neznámo kam a vy si nejste jistí, co udělat, aby bylo zase dobře. Poznáte se zase z úplně jiné stránky a zjistíte, že občas fakt není potřeba říkat vůbec nic, že byste potřebovali jenom obejmout. Protože, ať se snažíte být sebevíc silní a nedávat najevo, jak vás to bolí, jste pořád jenom člověk. Ale přesto skrýváte slzy, když hraje v rádiu vám tak známá písnička, kterou jste se učili brnkat na kytaru už jako malí, ikdyž jste za ty slzy vlastně vděční, protože ta bolest aspoň trochu odchází.
