MOJE MANTRA, ZPOMAL

Takže znova, a už po několikátý.

Kdy se to stalo, že se svět tak strašně zrychlil? Kdy začal ten velkej nátlak na to, abysme toho stihli víc než maximum? Víc než, co dokážeme zvládnout?

A hlavně, jak to, že jsme se tomuhle nátlaku všichni tak hrozně poddali?

Tak, jak jsem načerpala krásnou energii na horách, ze který jsem říkala, že budu teď dlouho žít, tak jsem jí krásně během prvních pracovních dnů v tomhle roce ztratila. Totálně. Jedu totiž přes svoje rezervy a každej den si říkám, že zítra už zvolním, ale víte co? Ono to nejde.

Nebo ne, že by to nešlo, ale já jsem tak strašně zarytá v přesvědčení, že musím stíhat všechno, co se po mě vyžaduje, že ani nevidím cestu, jak z toho ven.

A nejhorší na tom je, že to pozoruju všude kolem sebe. Všichni jsme zavalení prací, povinnostma, úkolama. Je to jako bysme se předháněli v tom, kdo z nás toho má víc. Jenže taky spoustu z nás kolabuje, má syndrom vyhoření, onemocní nebo co hůř, umírá. A všechno je to jenom o tom, že neposloucháme signály svýho těla a překračujeme svoje hranice.

Můžeme donekonečna nadávat na to, kolik nám šéf dává práce, kolik toho po nás lidi chtěj, kolik toho musíme zařídit. Ale je to jen na každým z nás, kde si stanovíme limity.

A píšu o tom všem jenom proto, že já to neumím. A neumím to už sakra dlouho. Za ten poslední týden mi několik lidí řeklo, že má o mě strach, že vypadám hrozně unaveně a ať něco vypustím. Přemýšlela jsem co a uvědomila jsem si, že vlastně ani nedělám nic jen tak pro svoje potěšení (krom ranní jógy a díky bohu za ní). Plním jenom samý pracovní nebo jiný povinnosti. Domu chodím večer, vycucnutá a jenom nadávám na to, jak nestíhám.

Slyšela jsem, že tohle je vždycky poslední věta lidí před kolapsem. 

Takže asi tolik k mýmu novoročnímu předsevzetí, být šťastná.

Ale ne, nebudu tady šířit nějakou pesimistickou energii. Ono člověk si může stěžovat, ale co se změní, když se opravdu nezmění on a jeho přístup? Jenom jsem to chtěla shrnout tak jak to je a říct, že to fakt není v pořádku, mít pocit, že musíme všechno zvládat na 150 %. A naopak je v pořádku vzít si den volna, když vám není dobře, říct, že už je toho na vás vážně moc, i když svojí prací žijete, odvolat schůzky s přáteli, i když je milujete, chodit spát v 8 a mít doma nepořádek. Tohle všechno je v pořádku, pokud cítíte, že už fakt nemůžete a potřebujete si odpočinout.

Jak jsem říkala, že mi chodí teď různý znamení, který věřím, že jsou od mojí maminky, tak včera mi přišlo další. Šla jsem s migrénou z práce a na plakátě v metru uviděla nápis: „Neopakujte chyby svých rodičů.“

A hned mi to došlo. Jdu ve stopách svojí maminky, kterou tohle stálo mnohem víc, než dokázala zvládnout. Tak dlouho jsem jí říkala, ať zvolní, že nemusí v práci zvládnout všechno, že se potřebuje naučit odpočívat, nežít jenom pro ostatní, ale hlavně pro sebe. A i když se začala snažit, nestačilo to.

Takže jsem si dneska řekla DOST. Začnu zase od začátku. Budu se učit, že je v pořádku zvládnout míň než se ode mě čeká. Míň než bych dokázala. Hlavně teď, kdy potřebuju načerpat zásoby energie, který po minulým roce došly. Řekla jsem si, že si prostě začnu pro začátek plánovat všechny svoje aktivity na každý den tak, abych nemusela neustále přemýšlet, co ještě musím.

Že klidně pojedu na nějakou dobu jenom na 50 % svýho výkonu, protože to prostě takhle cítím a potřebuju. I když na to nejsem zvyklá. Já jsem vždycky všechno dělala na 150 %, jsem zvyklá být ve všem tak nejlepší, jak jen můžu být. Ale je to jenom v mojí hlavě. Moje srdce volá po tom, že chce a potřebuje začít jinak. Slyším to volání dlouho. A chci se podle toho zařídit. Je to nějaká moje cesta a proces, kterej je podle mě jedním z mých životních úkolů. Jsem sama zvědavá, jak se mi to bude dařit a jak se můj novej přístup, kterej jsem pevně rozhodnutá začít žít, bude líbit ostatním. Ale já z celýho svýho srdce vím, že pokud to neudělám teď, tak kdy jindy? Kdy jindy už se zastavím, když ne teď, po tom všem?

Takže znovu. Začínám si psát afirmace, začínám se vědomě rozhodovat, co je pro mě nejlepší, začínám meditovat a budu to dělat tak dlouho, než se to stane mojí přirozeností.

A věřím, že tímhle článkem budu inspirovat i všechny lidi, se kterýma jsem tohle v poslední době řešila a kteří to cítí podobně. A taky lidi, který neznám a přečtou si jen tyhle slova. A hlavně, že se v tom budeme podporovat.

Pojďme si říct, že zpomalíme, uděláme si seznam všech aktivit, které doteď zvládáme, ať už v práci nebo v běžném životě a vyškrtáme z něj to, co dělat nemusíme, může to počkat nebo to za nás udělá někdo jiný. Že se pochválíme pokaždý, když řekneme NE na něco, co už opravdu nezvládneme. A že vždycky když nás přepadne panika, nadechneme se a zasmějeme se tomu, jaký banality řešíme.

To zdraví a život je tou prioritou. A co se týče pracovního života, tak i přesto, že sama teď moc dobře vím, jak jsou finance důležitý, si nemyslím, že když si dovolíme trochu zvolnit, tak se nám v práci všechno sesype a hned uslyšíme, jak jsme k ničemu. To všechno je jen v naší hlavě a my všichni potřebujeme zvolnit.

Buďme k sobě laskaví a žijme ten život, nebo nám uteče mezi prsty.

//

Fotku jsem si vypůjčila z instagramu slou.cz 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: