NESTÍHACÍ NEDĚLE

No tak já nevím. 

Neděle. 

Je od slova nedělat. 

A já jela včera večer dobrovolně do Prahy s tím, že dneska půjdu do kavárny a budu celej den pracovat. Hádejte, jak to dopadlo.

Ráno jsem sice vstala brzo, což je bod pro mě, protože já jsem jinak spáč, ale nějak mě přepadla nutnost udělat napřed doma všechny ty potřebný věci, ještě než odejdu.

Takže jsem vyprala 3 pračky, zametla, vyklidila a nafotila postel, kterou potřebuju prodat, zacvičila si, umyla si vlasy šamponem, kterej potřebuju testovat, dala si na obličej masku, kterou potřebuju testovat, udělala si pozdní snídani (fakt pozdní, až někdy v 11), šla si smejt masku, umyla nádobí. Přitom už jsem se tak strašně těšila do kavárny, že budu psát a pracovat na věcech, na kterejch zrovna momentálně pracuju. Ať už jsou to věci do práce nebo moje osobní.

No z bytu jsem se dostala ve čtvrt na 1. Řekla jsem si, že si půjdu dát aspoň rychlej oběd někam, abych se doma nezdržovala ještě s vařením. Haha, chyba! Slovo „rychlej“ v tomhle případě nebylo fakt na místě. Zapadla jsem do vietnamský restaurace (kam taky jinam, že jo?), kde zrovna totálně nestíhali, ale na první pohled to nebylo vidět. Když jsem čekala víc, jak 20 minut (chápejte, že tohle je ve vietnamských restauracích v Praze už docela doba), dolšo mi, že na ten druhej pohled už to taková hitparáda nebude. Vyndala jsem si zákony o obalech, který potřebuju nastudovat a říkala jsem si, že to nevadí, že počkám a kus té práce si udělám před obědem. Když jsem čekala 45 minut, cítila jsem, jak začínám být naštvaná, že takhle jsem pracovat nechtěla, že jsem chtěla být někde v útulný kavárně s hrnkem dobrýho kafe. Vtipný na tom bylo, že jsem myslela jenom na to, že nestihnu všechnu tu práci, kterou jsem chtěla a stavěla sama sebe pod hroznej tlak. Přitom je NEDĚLE. Chvílema jsem házela i nepříjmený pohledy na slečnu, co nás obsluhovala, což jsem vážně nechtěla, protože vím, že dělala, co mohla. Čas běžel a já to nařízení o obalech jsem prostudovala celý (a ne že bych z něj byla úplně moudrá, což mi k náladě taky nepřispělo). Když mi po hodině a půl donesli rýžový nudle s krevetama, chtěla jsem to do sebe napřed hrozně rychle hodit a běžet, naštěstí jsem se hned zarazila. Párkrát jsem se nadechla a začala jsem se soustředit jen na to jídlo. Chtěla jsem si ho vychutnat v klidu. A pak mi tak nějak došlo, že tohle je fakt ironie. Člověk má volnej den, chce dělat něco jen pro to, že vážně chce, protože ho něco baví a sám sebe dostane do takovýho presu, až ho z toho začne bolet hlava.

Teď už konečně sedím v kavárně a píšu. Možná, že mi ten oběd přinesli tak pozdě schválně. Už od rána jsem přemýšlela jen nad tím, co všechno chci a musím zvládnout a do toho jsem dělala navíc pořád další a další věci, který jsem minulej tejden prostě nestihla. Možná, že jsem se měla na chvíli zastavit a zasmát se tomu. Říct si, že se to nezblázní a že já jsem jenom člověk. Nevím jak vy, ale já ještě moc nezvládám, když mám rozdělanejch víc věcí najednou (a já jakožto Střelec se nadchnu hned a pro všechno a pak to těžko dokončuju, protože to prostě logicky nejde všechno stihnout) a skáču v hlavě od jednoho ke druhýmu a napadá mě pořád víc a víc věcí, který by se ještě daly. Takže když se pak stane, že už mi nezbyde tolik času na to všechno, jsem prostě vždycky naštvaná. Tak jsem si řekla, že zkusím vždycky dokončit projekty, pro který jsem se nadchla jako první a pak se pustím až do dalších věcí.

A taky, že když cítím, že ten den chci zrovna něco dělat, tak prostě půjdu a budu to dělat jako první a ne že napřed splním všechny povinnosti, který by klidně mohly počkat. Protože vždycky se najde spousta věcí co je potřeba, ale času na to, co chci dělat, mi pak už moc nezbývá a to je škoda. Protože naše intuice podle mě ví naprosto přesně, co zrovna potřebujeme.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: