TŘI PERLY, KTERÉ JSI MI DALA

Není den, co bych s tebou nemluvila, andílku.

Co bych ti neříkala, jaké mám pocity a neprosila tě o radu. Co bych si nevzpomněla na to, jak jsi nám připravovala dobroty u plotny, když i teď já často připravuju něco klukům. Nebo kdy bych neřekla něco ve stylu: “Takhle to dělala moje mamka, to od ní jsem se to naučila.” Není den, kdy bych se po setmění nekoukala nahoru do nebe na tu první krásnou hvězdu, která vždycky vysvitne a přijde mi, že svítí jenom pro mě. A pořád je ještě málo nocí, kdy by se mi nezdálo o tom, že tu se mnou ještě jsi andílku.

Ale život jde dál a já vím, že mi ukazuješ novou cestu, na kterou jsem se vydala a dohlížíš na mě.

Všude kolem mě jsou slunečnice. 

V maličkostech, který dostávám od ostatních. V příbězích, které čtu. Dokonce v seriálech, na který koukám.

Čas utíká rychle jako voda a říká se, že je jediným lékem na bolavý srdce. 

A je to pravda. Pokud se člověk rozhodne, že se znovu postaví na vlastní nohy a nezůstane uvězněnej v bolesti a minulosti, tak se opravdu začne zase usmívat. A to bez toho, aby si to uvnitř vyčítal. Přijdou mu do života lidé a situace, za který je moc vděčnej. A s tím i důvody k tomu, aby se radoval ze života a těšil se na budoucnost.

Jenže to má jeden háček, kterej se dost často objeví při úplně nečekanejch, přesto běžnejch denních okamžicích.

Třeba včera, když jsem si večer odličovala obličej a chvíli jsem měla řasenku všude po obličeji, jen ne na řasách nebo na odličovacím tamponku. 

Koukla jsem se na sebe do zrcadla a usmála jsem se. Řekla jsem si, že by byla sranda takhle vyrazit mezi lidi. 

A bylo to tady. 

Vzpomněla jsem si na tebe, andílku, jak sis vždycky upravovala v koupelně vlasy.

Stála jsi před zrcadlem a tupírovala sis tím malým hřebínkem snad každej jejich pramen a hned na něj nastříkala tuny laku. Marně jsem se ti snažila vysvětlovat, že to pro tvoje vlasy není dobrý, ale měla jsi svou hlavu. Tak jsem ti to alespoň ráda připomněla pokaždý (řekněme tak několikrát za den), když sis stěžovala na to, jak máš hrozný vlasy. 

Nehledě na to, že už jsem byla vždycky připravená, že vyrazíme, ale ty jsi pořád stála v koupelně. 

V tu chvíli jsi vždycky vyšla za mnou do pokoje, s každým pramenem natuženým jiným směrem a prohlásila jsi: “ Tak já můžu, jdeme?” 

Měla jsi vlasy jako Střihorukej Edward.

Vždycky mě to pobavilo a ty jsi to věděla, proto jsi to vždycky udělala. Stejně jako jsem věděla já, že bys byla vážně schopná jít takhle ven.

Uměla sis ze sebe totiž udělat srandu a nebrat se tak vážně. Což je další úžasná vlastnost, kterou jsi mě učila a já se podle ní snažít žít. 

A tyhle háčky v podobě vzpomínek, který každý den přicházejí, vám často připomenou, že ta bolest se časem vůbec nezmenšila. To jenom vy jste se jí naučili přijímat. A můžete se jí buď poddat nebo z ní čerpat a uvědomit si, co je v životě skutečně důležitý. Připomínat si to tak často, jak můžete, protože naše mysl moc ráda zapomíná na to, co se jí nehodí. Ale srdce to ví. 

Já už to vím.

Jenom málo z toho, o čem denně přemýšlíme, je v životě skutečně důležitý.

Ale nebrat se tak vážně, mít každý den alespoň pár důvodu k upřímnému smíchu a být šťastná s tím, co mám, to jsou perly, který jsme se od tebe mohli učit a který si v sobě hýčkám tak, jak nejlíp umím. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: