UŽ JSOU TADY HYACINTKY

Tak konečně sedím u toho od dětství vysněnýho dřevěnýho stolu, na kterým mám kytici tulipánů, velkej hrnek s čajem a hořící svíčku.
Možná právě i proto, že si teď zařizuju můj novej byt, nemám čas psát. Ale vlastně ne tak úplně, sem tam něco napíšu, jen to nezveřejňuju.
A když jsem se teď chtěla o něco podělit, nahrála jsem to rovnou na instagram, protože to pro mě bylo rychlejší.
 
Měsíc po návratu ze Srí Lanky pro mě nebyl úplně nejlehčí. Člověk přijede plnej očekávání, jak bude všechno růžovější, ale ať chce nebo nechce, ta realita na něj stejně čeká. A když na něj čeká ještě ke všemu v super zabordeleným prázdným bytě, je to pecka.
Asi tady nechci vypisovat nejrůznější detaily toho, nad čím poslední měsíc přemýšlím nebo co se teď děje v mým životě, protože to pro mě není úplně lehký. Jo, ještě pořád není.

Jen zas tak trošku rekapituluju.

Na tom mým dřevěným stole je ještě něco. Pro mě hrozně důležitýho. Je to malá kytička hyacintů. Každej rok kvetou kolem 20. dubna. Měla je vždycky k narozeninám. Jenom letos si trochu pospíšily. Jak kdyby věděly. Věděly, že dneska je to přesně na den půl roku, co jsem s tebou naposledy mluvila, andílku.
Přesto mi to přijde jako včera. A přitom jsem toho za ten půlrok tolik zažila.
Přežila ty nejhnusnější Vánoce, měla krásnej silvestr na horách, zvládla vyklidit byt, kterej byl 16 let mým domovem, přestěhovala jsem se do svého novýho domova, procestovala krásnou Srí Lanku, naučila se surfovat (aspoň trošku), spřátelila se se svým surfařským instruktorem, který ve mě viděl přesně to, co si každá holka přeje, aby v ní kluk viděl, zútulnila si byt, několikrát během toho spadla na čumák a několikrát se (ikdyž někdy už možná trochu neochotně) zvedla a šla dál. Přitom všem mi stáli po boku moji nejbližší, kteří byli vždycky ochotni podat mi pomocnou ruku.
 
Během těch šesti měsíců se mi tím vším prolínaly slunečnice, různý znamení, peříčka, písničky z rádia, vzpomínky. Ty, u kterých vám tečou slzy po tváři, ale i ty, u kterých se vám vykouzlí úsměv na tváři. A já věděla, že je se mnou.
 
Vím, že lidi neradi slyší, že je něco špatně. Možná proto, že je to pro ně nepříjemný, možná proto, že neví, co na to říct. Což je naprosto v pořádku. Toho špatnýho je ve světě už dost. Ale zároveň není dobrý, popírat svoje emoce. Právě proto jsem se teď na chvíli ztratila ze světa. Uvědomila jsem si, že tři týdny o samotě tam u oceánu prostě nestačily, byl to začátek. A přesto, že jsem kolem sebe vždycky potřebovala spoustu lidí, kteří by mi poradili, co mám dělat, vím, že tohle je už něco, co si potřebuju zvládnout sama. Možná to máte taky někdy tak?
 
Protože ať chcete nebo ne, někdy na vás přijdou takový pocity, že je to nespravedlivý, někdy se litujete, závidíte ostatním, že mají to, co vy ne. A víte co? Myslím si, že i to je naprosto v pořádku.Jenomže já jsem člověk, kterej tohle už nechce šířit mezi svoje nejbližší. Právě proto, jak moc si vás všech vážím. Protože si moc dobře uvědomuju, že život je takovej, jakej je. Každej ho máme někde sepsanej, alespoň tu základní linku. A taky vím, že tyhle pocity jsou teď jen o mě samé a netýkají se nikoho jinýho. Ale zároveň na sebe nechci spěchat a co nejrychleji je potlačit, protože to přece každej ví, že je cesta do pekel.
A to že se člověk usměje nebo dělá to, co mu na chvíli dělá radost, opravdu neznamená, že už je hned všechno v pořádku. Je to jen proces toho sebeuzdravování. Kterej někdy trvá dýl, než by si lidi kolem vás přáli a vlastně i dýl, než byste si přáli vy sami.
 
Ale pořád tak nějak věřím, že každej se snažíme tak, jak nejlíp umíme. Zkoušíme různý cesty k tomu, abychom se zase posunuli dál, i když kolikrát zabloudíme. Protože někdy v životě přijde čas, kdy to, co vždycky zabíralo, najednou nefunguje a vy si musíte vybudovat nový základy a zvyky. A to chvíli trvá.
Takže já mám teď takový budovatelský období. Jak v materiálním světe, tak v mým osobním životě.
Snažím se vybudovat svůj novej domov, kde se zase budu cítit dobře a zároveň najít nový sny, který mě budou hnát dopředu, tak jako to u mě vždycky bylo. A nějaký už v hlavě mám.
To ale neznamená, že když teď potřebuju ten čas sama pro sebe, zapomněla jsem na ostatní jistoty, který jsem ve svým životě měla vedle tý největší, o kterou jsem před šesti měsíci přišla.
Nikdy.
 
Bože, miluju vás všechny pořád stejně. I když se tolik věcí změnilo a já teď nejsem dostupná tak, jak jsem vždycky byla. A jsem vám všem vděčná, že to víceméně respektujete. A ty, co to nerespektují, vlastně úplně chápu. I to je v pořádku.
Možná je to všechno jen tím, že s tou, se kterou bych teď chtěla mluvit nejvíc, nemůžu.
Ale je to tak, jak to je. Bědování ničemu nepomůže (zkoušela jsem to, takže to vím).
A právě proto tu mám alespoň tu hyacintku, svíčku a poslouchám Vlastu Redla.
 
Pro tebe. Pro radost. A hlavně proto, abysme v sobě pořád všichni měli tu sílu, lásku a vděčnost, co jsi měla ty.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: