ZPOMALILI JSME

A svět se zpomalil. 

Ikdyž nuceně, ale zpomalil. 

Konečně.

Nikdo z nás by to asi ani nečekal, že to přijde tak náhle. Teda já jsem to nečekala, že se to dostane až do týhle fáze, kdy máme uzavřené hranice a omezený pohyb venku. 

Ale čím dál tím víc mi přijde, že to mělo přijít. 

Dneska odpoledne jsem si udělala čajík s medem a šla si pročíst nějaký svoje starý články a nestačila jsem se divit. 

Koukejte, co jsem psala na začátku roku 2019 v jednom ze svých článků:

Kdy se to stalo, že se svět tak strašně zrychlil? Kdy začal ten velkej nátlak na to, abysme toho stihli víc než maximum? Víc než, co dokážeme zvládnout? A hlavně, jak to, že jsme se tomuhle nátlaku všichni tak hrozně poddali? Tak, jak jsem načerpala krásnou energii na horách, ze který jsem říkala, že budu teď dlouho žít, tak jsem jí krásně během prvních pracovních dnů v tomhle roce ztratila. Totálně. Jedu totiž přes svoje rezervy a každej den si říkám, že zítra už zvolním, ale víte co? Ono to nejde. Nebo ne, že by to nešlo, ale já jsem tak strašně zarytá v přesvědčení, že musím stíhat všechno, co se po mě vyžaduje, že ani nevidím cestu, jak z toho ven…” (https://devarosa.cz/?s=MOJE+MANTRA+ZPOMAL)

A najednou nemusíme nikdo nic. Nebo jinak. My vlastně nemůžeme. 

Jenom jít do práce a zpátky domu. 

Ale opravdu je to tak špatné? 

V televizi, ve zprávách, v podcastech, na internetu, všude se na nás valí zprávy o tom, jací jsme chudáci, že musíme být zavření doma, že vzroste procento úzkostí, že nevíme, kdy opadne riziko nákazy.

To sice nevíme. Ale o to víc si můžeme právě teď uvědomit, jak vděční můžeme být jenom za tu procházku do přírody. I když s rouškou. 

Ale i tu roušku pro většinu z nás ušil někdo, komu na nás záleží. A už máme další bod, za který můžeme být vděční. Je tu pro nás někdo, komu na nás záleží. 

Pokud pracujeme doma na homeoffice, můžeme být vděční za to, že si můžeme užít pomalejší ráno než v klasických pracovních dnech a třeba si zacvičit a nastartovat si tak den. 

Pokud zase jdeme do práce, můžeme být vděční, že děláme něco, čím pomáháme ostatním. Ale věřím, že v případě doktorů, a určitě spoustu dalších povolání, to je vyčerpávájící. 

Tahle situace není jednoduchá a spoustu z nás asi bude muset skončit s tím, co jsme doteď dělali. 

Ale myslím si, že se z toho začalo dělat mnohem větší drama než to je. 

Od kdy je špatné být doma s rodinou? 

Od kdy je špatné chodit na nákup pouze zřídka a koupit jen potraviny, které opravdu potřebujeme?

Kdy se stalo problémem to, že jsme celý den doma a máme čas pro sebe?

To už lidé opravdu zapomněli na to, co dělat, aby jim bylo hezky? 

Teď zrovna na to mají čas. Ten čas, který jsme tak dlouho neměli. A stěžovali jsme si na to. 

Teď máme možnost být zase sami se sebou a vzpomenout si třeba na to, co jsme chtěli dělat, když jsme byli malí. 

A kdybysme náhodou opravdu nevěděli, co dělat, internet je přece zaplavenej tím, co by nás mohlo zabavit. 

Lekce jógy ( https://www.youtube.com/watch?v=mKQ5ufYw0_8&t=5s ), divadelní představení,čtení knih, různé rozhovory se zajímavejma lidma. Jsme tím zahlcení a to ani nemůžeme chodit ven. 

Tak z toho nedělejme takovou tragédii. 

Jde jenom o to, nebát se být sám se sebou a možná objevit ty emoce a pocity, který jsme před sebou tak dlouho skrývali. 

Ale jak se říká v pohádkách, všechno zlý je pro něco dobrý a láska je silnější než smrt. 

A už teď je vidět, jak se jako lidi zase spojujeme a pomáháme si navzájem. 

Bude to dobrý. 

Možná dokonce ještě lepší než to bylo. 

Nebo aspoň já v to věřím.

Sdílet:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: