BUĎME NA SEBE HODNÍ

Vážně by mě zajímalo, kdy na sebe lidi začali být tak hnusný? Nee, že já bych ve svým blízkým okolí měla někoho, kdo by na mě hnusnej byl, nebo já na něj. Mám velký štěstí, že moje rodina i mí blízcí přátelé jsou hrozně srdečný a laskavý lidi a já je miluju. 

Myslím to ale obecně. 

Často kolem sebe vidím něco, co se mi úplně nelíbí, nevím, jestli to vnímáte i vy, ale já teda jo.

Kdy si lidi přestali odpouštět? Kdy začalo bejt nejzajímavějším tématem konverzace pomlouvání někoho, kdo v partě zrovna není? Kdy se dospělí lidi začali chovat zase jako děti ve školce a pokaždý když se jim na člověku něco nelíbí, tak než aby mu něco řekli, spolčili se proti němu s ostatníma a byli na něj nepříjemný, ne-li zlý?

Já vím, že my všichni děláme chyby. A vlastně si i myslím, že já jich dělám docela dost. Ale pokud vím, že udělám chybu, tak si ji přiznám (nebo mám to štěstí, že mě na to upozorní moji blízcí) a pokud tou chybou mám někomu ublížit, tak se vždycky snažím alespoň omluvit. Ať už o to ten člověk stojí nebo ne. Lidi, co mě znají, vědí, že zrovna já jsem ten typ člověka, kterej hodně přemýšlí o tom, co dělá a koho tím ovlivňuje, někdy možná až moc. Ale i já mám nějakou svojí cestu, na který se učím. Učím se například říkat svoje názory a pocity tak, jak to skutečně cítím uvnitř sama sebe a stát si za nimi. Nikdy jsem tohle totiž moc neuměla. Vždycky jsem se bála, že když někomu, koho mám ráda, řeknu něco, co se mu nebude líbit, on se na mě naštve a já o něj přijdu. Naučený zakořeněný programy z dětství, noo. Každej nějaký máme. Ale tím, že na sobě makám a posouvám se dopředu, se tyhle programy mění a já se učím říkat svoje názory nahlas, i když se třeba někomu nelíběj a víc a víc si stojím sama za sebou. Bohužel tím, že se teprve učím, vím, že to někdy můžu říct trochu drsně nebo neomaleně, ale nikdy nemám v úmyslu někomu ublížit. A pokud se mi to nechtěně podaří a já vím, že jsem to třeba přehnala, tak buď jednoduše jdu a omluvím se (za moje vystupování, ne za moje názory) nebo si dám příště pozor, abych se chovala líp.

A platí to i obráceně. Snažím se teď respektovat to, že každej máme nějakou svojí pravdu. A že ne vždycky se mi líbí pravda toho, kdo mi jí zrovna říká. A jo, taky mě to někdy pěkně vytočí a chci se s ním hádat o tu mojí pravdu. Ale postupem času si stejně vždycky uvědomím, že je to vlastně hrozně dětinský, chtít hájit jenom to svoje. Každej to prostě vidíme jinak. Takže když se mi něco nelíbí, snažím se to prostě jen říct, že já mám názor jinej, ale dál se o to nehádat a nechat to bejt. Nevkládat do toho už další energii. Ale přiznávám se, že se fakt jen snažím a že ne vždycky mi to jde.

O čem jsem ale hlavně chtěla psát, je to, že vidím, že spoustu lidí prostě neumí komunikovat a neřeknou si, co se jim nelíbí. Místo toho, to říkají druhýmu člověku za zády, ale jemu do očí ne. Taky jsem teď byla v jedný takový situaci, kdy se mi nelíbilo něčí chování, ve chvilce slabosti jsem si dovolila pustit emoce před ostatníma, kterým se chování daný osoby taky nelíbilo a už to jelo. Najednou je ta daná osoba ta nejhorší a mě přijde, že ostatní úplně čekaj na další a další chyby, kterejch by se ta osoba mohla dopustit. Trefně to vystihla moje kámoška, která řekla: „ Ty jo mě přijde, že oni na ty chyby čekaj, jak na nějakou svojí potravu, aby mohli dál živit svůj vztek.“

Ale tohle já dělat nechci. Je mi jasný, že ne vždycky se nám všechno může líbit a ne pokaždý budeme mít někoho rádi, ale musíme být na sebe hnusný? Nestačí si třeba toho druhýho nevšímat nebo za ním prostě přijít a vyříkat si to? Proč se tak všichni drží toho vzteku?

Taky se mi nedávno stalo, že jsem se musela vyjádřit k osudu jednoho člověka. Přesně řečeno k jeho pracovnímu osudu. Bohužel můj názor nebyl zrovna v jeho prospěch, ale vyjádřit jsem se musela, vyžadovalo se to ode mě. Řekla jsem teda pravdu. A ten člověk, když se dozvěděl jeho neúspěch, chtěl ode mě logicky zpětnou vazbu. Když jsem mu svůj názor s čistým úmyslem napsala, nelíbilo se mu to. 

Což jsem chápala. Co už mě ale mrzelo, bylo to, že si možná myslel, že jsem mu chtěla záměrně ublížit a že jeho neúspěch je moje vina. A jsme zase u toho. To, že řekneme pravdu, přece ještě neznamená, že chceme někomu ublížit. Jenže většina z nás si hodně věcí bere osobně. I já. Je to pro mě možná nejtěžší dohoda ze Čtyř dohod od Miguela Ruize. Ale měli bysme se to odnaučit, protože pak bysme za každým zamračeným pohledem od ostatních neviděli hned to, že jsou na nás naštvaný nebo na nás něco kujou.

Další věc. Dneska jsem koukala na jednu reportáž, která bylo o tom, že v jednom českým městě si nejmenovaná strana postavila svojí kampaň na tom, že pro městskou „lůzu“ postaví domy za městem, aby ta „lůza“ nedělala problémy přímo ve městě. Já upřímně nevím, jak to je, v tom městě nežiju. Ale jenom už to pojmenování a to, že je někdo schopnej si na takovým názoru vystavět kampaň? Co za lidi může tuhle stranu volit? Je mi z toho smutno.

A co mě včera úplně dostalo? Jela jsem vlakem do Žiliny povídat si o kosmetice s našima prodejníma asistentkama. Poprvý pendolínem. A co se nestane. Nějakej machýrek chtěl přejet železniční přejezd, i když už svitily světla. Závory ho ale uzavřely mezi sebou a my jsme se s pendolínem řítili na něj. Naštěstí ten kluk stačil trochu couvnout, vyskočitz auta i s jeho přítelkyní a nikomu se nic nestalo. Vlak byl poškozenej, auto na maděru, ale oni byli živí a my všichni ve vlaku taky. Jenže jak jsme tam museli všichni čekat, než přijedou policajti a záchranka, většina cestujících už si fotila selfíčka s rozmláceným autem a podobně. Co hůř, během těch dvou hodin už se začalo davem šířit několik možných teorií o tom, jak to bylo a skončilo to samozřejmě tou nejhorší možnou, stoprocentně pravdivou. Lidi začali bejt naštvaný a špatná energie se ve vzduchu dala doslova krájet. Taky jsem si řekla, že ten kluk je blbec, ne že ne. Ohrozil život svůj, svojí přítelkyně a ještě stovky cestujících ve vlaku, i ten můj. Ale hlavní přece bylo, že se nikomu nic nestalo.

Někdy mi prostě přijde, že některý lidi baví nadávat, pomlouvat, sdílet kdejaký tragédie a chovat se k ostatním nehezky. A já furt doufám, že to ty lidi nedělají vědomě. Že o tom nemají tušení a že na to třeba někdy přijdou. Že třeba potřebujou jenom trochu víc lásky nebo nějakýho pochopení. Ale někdy, když vidím, co se kolem mě děje, tuhle svojí sluníčkovou víru ztrácím.

Proto jsem pak moc ráda za to, že ti moji blízcí mají stejnej nebo podobnej názor, jako já. A i kdybychom měli jinej, tak se za něj nebudeme hejtovat.

Lidi, mějte se rádi, o tom to přece všechno je! A když už vám někdo ublíží, naučte se odpouštět. Je to možná těžší, než se držet svého vzteku, ale ten pocit, když to dokážete? Neskutečná úleva.

Myslím, že tohle by se mělo učit ve školách, to jak se mají lidi k sobě chovat, protože to je podle mě stejně nejdůležitější.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: