Mám ráda psaní dopisů. Obzvláště těch, které nikdy nepošlu. Když si vezmu do ruky deník a tužku, začínám většinou s tím, že zapisuju toho, co se mi stalo. Ale vždycky to tak nějak sklouzne k tomu, že si píšu sama se sebou, s někým, s kým jsem se třeba úplně nepochopila nebo s někým, kdo už tu třeba není, nejčastěji s mojí mamkou.
Je to nějakej rozhovor mojí hlavy, těch myšlenek, co se tam tvoří, mých strachů a něčeho, co mě přesahuje, a vlastně ani nemůžu říct, odkud se to bere.
Je to moje duše?
Nevím.
Ale tyhle odpovědi na moje otázky, které se jakoby samy píšou na papír, mě vždycky dokáží uklidnit a uvolnit.
Mám k nim důvěru.
Minulý týden se mé lekce jógy nesly v duchu DŮVĚRY.
Namísto vykládacích kartiček, které po závěrečné relaxaci pokládám vedle těch, kteří na mé lekce přijdou, jsem “své” jogínky navedla v relaxaci k velkému ohni.
Do tohoto ohně mohly hodit své strachy a programy, které je brzdí a zároveň pak viděly kolem ohně rozložené vykládací karty, které byly určeny pouze jim.
- Mohly z nich vyčíst to, co je právě pro jejich cestu důležité.
- Nebo to, co by možná chtěly samy sobě říct, ale bojí se.
- To, co chtěly slyšet, když byly malé a měly pocit, že jsou ztracené.
- Slova lásky a podpory, kterých se jim třeba tolika nedostává.
Byl to takový dopis pro ně samé, od nich samých, z jejich nitra.
Ještě než jsem si stihla projít touto relaxací já sama, zdál se mi zvláštní sen.
Přišla ke mě zahalená osoba. Žena. A ukradla mi moje věci, zabalené do látkového pytle. Byly to především kousky oblečení. Normálně bych si říkala, no a co. Ale něco mi říkalo, že ty věci potřebuju zpátky. Vydala jsem se teda tu ženu hledat a i když jsem měla strach, vzala si své věci zpátky. Žena mi překvapivě nebránila.
V uších mi zněla slova: Beru si zpět, co je mé.
Probudila jsem se a ty slova jsem měla pořád v hlavě. Beru si zpět, co je mé.
Celý dnešek jsem přemýšlela, co má můj sen za význam. Co si beru zpět?
Beru si zpět svou sílu. Sílu, které můžu důvěřovat.
