FÁZE ČTVRTÁ

Opravdu se mi nic nechce. Energie je někde na dně a já nemám náladu na lidi. Vstát ráno z postele se zdá jako nadlidský úkon. A to teplo? To teplo v tom taky moc nepomáhá. Ikdyž je léto a teplo je normální, já vím.

Nejradši bych byla celej den pod peřinou, koukala na filmy a jedla. Jedla bych doslova pořád a všechno. Sladký, slaný, zdravý, nezdravý, čerstvý nebo smažený. A pak dokola řešila výčitky, kolem jsem toho snědla.

Ale vzhledem k tomu, že chodím do práce, jako 90 % z nás, tak si tohle logicky dovolit nemůžu. Ráno ale odsouvám budík tak dlouho, jak to jde. Ne, že by mi to nějak pomohlo. Energii už za těch 20 minut nenačerpám. Ale kruci je, když jsem spala celou noc? Když už vím, že znovu odsunout budík nemůžu, protože bych přišla pozdě, silou vůle donutím svoje tělo, aby se zvedlo a šlo si aspoň opláchnout obličej. O nějakým ranním cvičení či pohodový snídani nemůže být řeč. Zaprvé to prostě nějak nejde a za druhé není čas, když jsem se radši ráno válela pod peřinou, že jo. Takže stihnu jen to opláchnutí obličeje, rychle na sebe něco hodit, vypít aspoň hrnek čaje a honem mazat na tramvaj. Snídani kupuju po cestě, čemuž předchází přemýšlení o tom, co a kde koupit, aby to bylo bez masa a aspoň trochu fresh (ptz z Husinecký na hlavák moc takových obchodů k mojí smůle není). Nakonec se spokojím s tím, že je to aspoň bez masa. Kupuju croissant s ovčím sýrem a čokoládový mandlový mlíko, někdy kokosový. Snídám v metru. Další věc, co mi na náladě nepřidá, protože normálně jím ve spěchu a před cizíma lidma hrozně nerada, ale co už. Oči mám červený a ospalý.

Do práce dorazím jen tak tak. Ani si nestihnu zapnout počítač a už musím řešit co s tímhle výrobkem a co s tamtím. Normálně by mi to vůbec nevadilo, ale tenhle tejden? Cítím, jak mi všechno dýl trvá a když přece jenom řeším všechno rychle, moje energie klesá a já jsem nepříjemná sama sobě. Celej den mám větší hlad než normálně a po obědě přichází krize, někdy i migréna. Spoustu věcí, co mě normálně nechává chladnou, mě najednou vytočí.

Mimo práci mám samozřejmě i jiný povinnosti. Nutím se do toho, abych to šla všechno zařídit, ale přijde mi to jako nereálný. Možná mám tendenci v týhle fázi trochu přehánět. Ale jít do centra Prahy a obíhat úřady a obchody v tom horku? No jako pardón, ale nechce se mi.

Nakonec se přece jenom donutím a jdu zařídit to nejnutnější. Po cestě se stavím na vietnamskou véču nebo sushi, protože ryby ještě pořád jím a protože se mi ale vážně nechce vařit. Na konci dne přijdu domu a doslova odpadnu. Na nějaký kafíčka a dýchánky s lidma, který normálně tak miluju, už energie nezbývá.

Všechno mi přijde víc černý a sama nevím, co vlastně chci. Emoce lítaj a moje tělo dostává zabrat.

 

Docela pesimistický co? Ale vlastně vůbec ne. Jen jsem to shrnula bez okolků tak, jak to cítím v určitý fázi měsíce, kterou my holky tak dobře známe. Asi nemusím vysvětlovat, o jakou fázi se jedná. Učím se poslouchat svoje tělo a po přečtení super knížky, kterou mi půjčila Hanča, přítelkyně mýho bratránka, najednou začínám chápat, že tyhle stavy jsou docela obvyklý a má je spousta dívek, holek, žen. Ne, že by byly normální a v pořádku, ale než se člověk naučí pracovat se svým tělem v době, která na nás klade čím dál větší nároky, tak prostě jsou. A já jsem si řekla, že je v pohodě si je přiznat a nestydět se za ně. Je mi jasný, že u mě konkrétně jsou tyhle stavy spojený i s trochu pochroumaným zdravím, který jsem teď v létě řešila a asi i s psychikou a emocema po trochu těžších událostech v mým životě, o čemž chci v budoucnu taky rozhodně napsat. Ale rozhodně se tímhle nechci litovat a ani nechci, aby to tak působilo. Jak jsem minule psala, že jsem šťastná, tak to pořád jsem, tohle na tom nic nemění, i když je to otrava. Je to pořád jenom jedna fáze. Jediný o co mi šlo, je to, že je v pohodě nejet celej měsíc na 100%, i kdyby jsme sebevíc chtěly. Že někomu to prostě třeba nejde a co tak kolem sebe slyším, tak vím, že to nejsem jenom já, ale je nás víc. Začínám fází čtvrtou, kterou mám teď za sebou, ale rozhodně napíšu i o dalších, protože mi to přijde vážně zajímavý a myslím si, že by se o tom mělo víc mluvit a nestydět se za to. Protože to pak pomůže nám všem.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: