JÁ TEREZA, JÁ DEVAROSA

dívka má ruce v andžálí mudře a směje se

Jak se člověk může ztratit a znovu se nalézt?

Poslední dobou moje hlava jede na plný obrátky.

Cítím, jak se ve mě pomalu, ale jistě začíná probouzet něco, co spalo dýl, než 2 roky.

Pamatuju si, jak ráda jsem dřív psala. Vlastně už od dob základní školy. Vyhrála jsem tenkrát literární soutěž za svou první (vlastně i jedinou) napsanou povídku. Věděla jsem, že na to mám. Seděla jsem za počítačem každou svou volnou chvíli a moje povídka měla celých deset stránek (na to, že mi bylo ani ne 11 let, je to celkem dobrý, ne?)

Od tý chvíle uběhlo spoustu času a já už žádnou další povídku nenapsala. Zatím.

Psát jsem ale nepřestávala. Vypisovala jsem si svoje myšlenky do různých deníků. Byl to pro mě totiž způsob, jak se zbavit některých mých strachů.

Později, když už byl facebook v plný síle, jsem na svůj osobní profil začala psát i nějaký zážitky z cest na Bali. A spoustě lidem se to líbilo. A mě se líbilo, že se to lidem líbilo. Něco mi říkalo, abych si založila stránku, kde budu zanechávat nějaké z mých myšlenek, psát o životě z mýho úhlu pohledu.

A tak vznikl Láskožurnál.

Můj první článek je pod tímhle odkazem: https://devarosa.cz/blog/konec-cekani/

Dlouho jsem nad tím názvem přemýšlela. Nechtěla jsem nic cizojazyčnýho a zároveň něco, co bude jenom moje.

Psávala jsem, že:

Žurnál je psaní, psaní je láska a láska je život.

Ta stránka pro mě byla důležitá, byla to moje součást a místo, kde jsem mohla být sama sebou.

Až do chvíle, kdy mi umřela mamka. Chvíli po jejím odchodu jsem ještě psala, ale ty články v sobě měly až moc úzkosti.

Což není špatně, v tu chvíli jsem to tak cítila. Ale najednou přišel den, kdy jsem věděla, že už psát nemůžu. Měla jsem v sobě hrozný prázdno a to nešlo popsat slovy. Láskožurnál skončil.

A přesto, že vznikla Devarosa (do jejíž myšlenky jsem se zamilovala hned, jak se mi vloudila do hlavy), jsem skoro 2 roky nenapsala nic, co by šlo opravdu ze mě.

Nebyl na to ten správnej čas.

Asi je to logický, protože jsem sama nevěděla, co v sobě mám. Ztratila jsem samu sebe. Ztratila jsem půdu pod nohama.

A tak jsem se to učila přijmout. Tu nejistotu a nedůvěru sama v sebe. Věděla jsem, že to jsou nějaký temný bažiny, kterýma si musím projít a že mi nezbývá nic jinýho než věřit, že někde na konci zase vysvitne slunce a já se pořádně nadechnu.

A nikdy nepřestanu být vděčná bytostem, které po celou tu dobu stály vedle mě (obzvláště jedné z nich).

Jak ubíhaly všechny ty měsíce, během kterých jsem se učila pouštět svoje emoce a znovu poslouchat samu sebe nebo jsem vzpomínala, co jsem vlastně měla ráda a snažila jsem se pochopit propojení mýho těla s mou duší (v čemž mi hodně pomohla mimo jiné právě jóga), uvědomila jsem si, že se pomalu začínám vracet zpátky k sobě.

A teď jsem tady, já Tereza, já Devarosa, konečně. V nové kapitole mýho života, kdy si chci dovolit zářit a zahrnout do tý záře kohokoliv, kdo tam má být se mnou.

Vím, že chci zase psát, o životě, o lásce, o kráse vnitřní i vnější.

Vím, že chci praktikovat jógu. Skrze sebe i skrze další z vás.

Vím, že chci kouzlit v laboratoři, cítit vůně a hledat informace pro sebe i pro vás.

Vím, že chci milovat.

Sebe, lidi kolem mě, život.

2 Komentáře

  1. Větruška
    4. 2. 2021 / 18:38

    Vítám Tě zpátky Terezko-Devaroso,zlatíčko. Jsem stále s Tebou, v myšlenkách,vzpomínkách. A “povídám” si se Simčou.

    • Tereza
      Autor
      6. 2. 2021 / 17:54

      Ahoj Věrčo,
      moc děkuju za komentář a za přečtení mých slov 🙂
      Posílám objetí a snad zase někdy naviděnou 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: