MLHA KOLEM MĚ

Najednou se všechno zahalilo do mlhy.

Všude kolem mě a hlavně ve mně je jen prázdnota. Jak se má člověk cítit, když mu odejde jeho nejmilovanější a nejbližší osoba, když mu odejde maminka?

Sama to nemůžu říct. Nevím. Čekala jsem, že to bude úplně jiný. Že budu ležet někde v koutě a budu jenom brečet.

Nejhorší na tom je, že už to ani nejde. Slzy jsem vybrečela těch několik prvních dní po tom hrozným pondělním ránu a telefonu, že už tady není. Ale bolest zůstala. Jen se zaobalila do tý hrozný prázdnoty. Zablokovala se tam někde uvnitř a nejde se jí zbavit.

I když člověk dělá běžný denní činnosti, chodí zase do práce a snaží se nějak fungovat. Ta bolest zůstává. I když si většinu času zatím neuvědomuju, co se to vlastně děje. Že už jí nikdy nebudu moct obejmout a zasmát se s ní, tak vím, že ta realita mě postupně dobíhá. Každej další den je víc a víc okamžiků, kdy jako byste se probudili ze snu a došlo vám, že je to vážně pravda.

Vždycky jsem měla největší strach o ní, že se jí něco stane. Že o ní přijdu. A teď se to stalo. A najednou není nic důležitý. Jen to, že už tady není. Věci, který vás bavily a to co vás zajímalo, najednou neexistuje.

Je to, jako by vás byla jenom půlka, která je ještě ke všemu prázdná. Uvědomíte si, že máma je člověk, kterej tu pro vás je každej den. Miluje vás, i když uděláte něco špatně. Můžete jí kdykoliv zavolat a ona vás kdykoliv ráda slyší. Těší se na vás, když jedete domů. A je jí smutno, když už zase odjíždíte. Je vděčná za každou společnou chvíli a ze všech sil se snaží předat vám do života jenom to nejlepší.

Uvědomuju si, jak moc vděčná jsem za to, jakej jsme spolu měly vztah. Pracovaly jsme na něm a vážily si toho, že k sobě můžeme být upřímný. Jsem tak moc ráda, že mezi náma nezůstalo nic, co by bylo potřeba dořešit. Uvědomuju si, jak mě hřeje vzpomínka na každej společně strávenej okamžik. I když bych si teď nejvíc přála, aby jich bylo mnohem mnohem víc.

A přes všechnu bolest, která tu teď je, jsem na ní neskutečně pyšná za to, jakej člověk byla. Že přes všechny hnusy, který v životě měla, vždycky bojovala. Byla pro mě ta nejstatečnější osoba na světě. Obdivovala jsem jí za to, že si uměla život užít, i když k tomu moc důvodů neměla. Vždycky si našla i ty nejmenší maličkosti, ze kterých se mohla radovat. Ale hlavně jsem na ní pyšná za to, že na sobě hrozně pracovala a místo toho aby se litovala, řekla si, že se chce změnit a začala na svět koukat úplně jinak. A že i když říkala, jak jí pomáhám a jakou jsem jí inspirací, byla to i ona, kdo inspiroval mě. Tím, že život si máš užívat a smích je lékem na všechno.

Proto jsem teď přemýšlela o tom, že buď to můžu vzdát anebo se od ní můžu učit, vstát a bojovat dál. I když to půjde pomalu. I když se mi do toho úplně nechce. Ale chci to udělat pro ní. Aspoň se o to pokusit. Radovat se z každý maličkosti, tak jako to uměla ona. Nelitovat se. A hlavně se zase začít upřímně smát. Protože to ona uměla nejlíp. Bylo jí všude plno a její vnitřní energie byla obrovská. A já tak trochu cítím, že mi jí teď posílá, protože chce, abych šla dál a smála se za ní. Abych v sobě nesla dál tu sílu, kterou měla ona a abych jí předala i všem lidem, které kolem sebe měla a kteří ji milovali, aby nás to spojilo zase o trochu víc.

Neumím moc plakat před lidma. Ale už mě nebaví být pořád jenom statečná a uvnitř sebe to všechno mám. Moc mi chybí. Sama ještě nevím, jak se mi tu prázdnotu podaří zaplnit a jakou cestou se teď vydám. Ale taky vím, že ona teď bude střežit každej můj krok a nejenom můj. Bude opravdu tím andělem, kterým jsem říkala, že pro mě byla. A že dokud jsme tu my, její nejbližší, její zlatíčka (jak nám tak ráda říkala), tak tu bude i ona. Nikam neodejde. Protože v každým z nás ta její hřejivá energie zčásti zůstane.

Proto si važte všeho dobrýho, co v životě máte. Važte si svých rodičů. Říkejte jim, jak je milujete, i když vás někdy štvou, protože já bych teď dala všechno na světě alespoň za jednu poslední příležitost, kdy bych jí to mohla zase říct. Snažte se od rodičů naučit všechno, co můžete a zbytečně to neodkládejte, protože já jsem si říkala, že mám taky ještě dost času na to, abych se od ní naučila vařit, všechny ty neskutečně dobrý jídla, co jsem milovala. Nehádejte se o kravinách a nebuďte na sebe dlouho naštvaní. Naučte se odpouštět.

Život je fakt pomíjivej a ve vteřině se vám může zhroutit všechno, na čem jste stavěli svoje základy. Lusknutím prstu se všechno změní. A já vím, že můj život už nemůže být stejnej, jako byl. Nemůžu pokračovat tam, kde to před třema tejdnama skončilo. Ale můžu začít znovu, začít zase věřit, že to dobro tady pořád je.  A ono je. Ve všech těch lidech, kteří mi teď byli neskutečnou oporou. V rodině a v těch nejbližších přátelích, které máte. Protože si uvědomíte, že i kdybyste neměli sílu jít dál, oni vás nenechají padnout a udělají všechno proto, aby vám pomohli vrátit se zase do života.

A to teď znamená úplně nejvíc.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: