Z DĚTSTVÍ DO DOSPĚLOSTI

Dívka v lese

“Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je, čeho jsme se na sobě dopustili my sami.”

Tenhle citát od francouzského spisovatele ze 17.století jménem Francois de La Rochefoucauld mi leží poslední dobou v hlavě. V jeho knize Úvahy aneb výroky a maximy morální, která popisuje lidskou povahu a její slabosti, je těchto citátů ale mnohem víc. A zajímavý na tom je, že i když jsou skoro 400 let starý, pořád jsou stejně pravdivý.

S tím, jak se v posledních letech lidé čím dál víc věnují seberozvoji, se také čím dál víc propírá to, čeho se na nás v dětství dopustili naši rodiče. 

Myslím to tak, že většina z nás už slyšela o tom, že naše nynější chování má svoje kořeny už v dětství. 

Když se chováme tak, jak se nám nelíbí, často si pomáháme tím, že si řekneme: “No jó, ale jak bych se měla chovat, když jsem se to takhle naučila v dětství?”

Nebo: “Kdyby se ke mě tenkrát moje mamka/taťka takhle nechovali, nemusela bych se teď takhle chovat já.”

Je to pravda, sama o tom něco vím. 

Osobně se ještě teď peru s pocitem nízké sebehodnoty, protože jsem měla od malička v hlavě, že lásku si musím zasloužit. 

Nebo taky s tím, že pořád musím něco dělat, protože jsem se už jako malá naučila, že já musím vždycky vykonávat všechno pro to, abych zachránila situaci. 

Nebo taky moc hezkej program je ten, že nemůžu být přirozeně štíhlá, protože abych se jako dítě chránila před emoční bolestí, měla jsem pár kilo navíc, za který se mi spolužáci tenkrát posmívali.

A takovejch hezkejch programů máme všichni určitě spoustu. A na kvalitě života nám moc nepřidají. Takže pokud nechceme, aby nás pořád dokola negativně ovlivňovaly, přichází čas na cestu hluboko sám do sebe.

První fáze týhle cesty je uvědomění. Dlouho jsem nevěděla, proč se chovám tak či onak, když jsem v hloubi sama sebe věděla, že mi to ubližuje.

Hodně mi pomohlo si uvědomit, kde to všechno pramení. Že to možná nejsou ani moje programy a že jsem si je jako dítě nesmyslně přijala za svou vlastní pravdu, i když to tak třeba vůbec nebylo myšleno. 

A pár let mi trvalo, než jsem rodičům opravdu z hloubi srdce odpustila, čeho se na mě napáchali. Nebudu lhát, že jsem nějakou chvíli necítila vztek. Cítila. Byla jsem na ně dost naštvaná. 

Takže pak přišla fáze číslo dvě. Vyložení karet na stůl. Začala jsem rodičům upřímně říkat co a jak cítím v situacích, které se mi nelíbily. Nebo jsem se o to alespoň snažila.

Ze začátku to šlo fakt těžce. Protože zaprvé jsem se bála, postavit se sama za sebe, aby nepřišla hádka. Zadruhé jsem nechtěla nikomu ublížit, protože jsem svoje rodiče milovala. A za třetí jsem věděla, že to, že se měním já, nemusí nutně znamenat to, že se změní i druzí. 

Nebudu lhát, že hádky nepřišly. Bylo jich dost. Ale k tomu, aby se všechno pročistilo asi byly potřeba. 

Tím, jak jsem se začala měnit já, se nakonec začala měnit i moje mamka. Já jsem jí k tomu dala příležitost a ona mě naopak podpořila tím, že byla ochotná o všem mluvit a uvědomit si spoustu věcí. A to není jednoduchá věc. Člověk musí hodně pokořit svoje ego. 

Na druhou stranu jsem i já začala chápat, proč se chovala tak a tak, když jsem byla malá. Vždycky jsem cítila, že se snažila tak, jak nejlíp uměla, ale teď jsem věděla, že to tak opravdu bylo.

Že ona sama si nesla svoje programy z dětství a dospívání a že si ani za mák neuměla představit, jakou paseku tyhle programy potom můžou napáchat při výchově, když se s nima neumí pracovat. 

Povídali jsme si dlouho a často a já jsem za to neskutečně vděčná. 

A i přesto, že je často bolestivý otvírat svoje rány z minulosti, o kterých už často nemáme ani ponětí, je to pro mě pořád přijatelnější než žít v nevědomosti. 

Pak už zbývala jenom třetí fáze – odpustit a přijmout toho druhého takovýho, jaký je. I s tím, že se nám nějaký jeho vlastnosti nelíbí. A přijmout vlastně i to, že naše dětství bylo takový a makový. Zní to jednoduše, ale často je to to nejtěžší. 

Ale tak to je, bez práce nejsou koláče. A my už nejsme malý děti. Máme velkou příležitost vrátit našim rodičům to, co není naše. V lásce a pokoře. Protože oni to tenkrát prostě jinak neuměli. Milovat naše rodiče i přes to, že je nám něco proti srsti.

A potom vykročit dopředu s tím, jak se chceme chovat my. S novými programy, plány a sny. V lásce a pokoře. 

Protože my se na sobě nemusíme dopouštět už ničeho špatnýho, máme zodpovědnost sami za sebe, za to, abychom byli šťastní a spokojení. 

Život je přece krásný.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: