SEDNI SI A PIŠ

Dlouho, dlouho jsem si nesedla k počítači, abych napsala pár slov.

O to větší úspěch přikládám tomu, že jsem si koupila zase deník (už nevím kolikátý), do kterého si zapisuju svoje myšlenky.

Těch pokusů, kdy jsem si po snídani otevřela deník a chtěla si vypsat své myšlenky už bylo za posledních pár let tolik, že je ani nepočítám.

Výmluv, proč to nakonec nešlo, taky.

  • nemám dost času
  • tenhle deník se mi prostě nelíbí
  • mám tolik myšlenek v hlavě, že nevím, kde začít
  • chci radši žít, než si všechno zaznamenávat

Ale svoji podstatu člověk neošálí, tak jsem to zkusila znovu. Koupila si deník (samozřejmě takovej, aby se mi líbil) a začala pomalu.

Vypisuju si svoje strachy, zážitky, úspěchy a někdy to trvá jen pár minut, ale vždycky mi to moc pomůže.

Moje touha psát je ale hlubší, což lidi kolem mě moc dobře ví.

Podle mě už je to ale nebaví poslouchat, protože to pořád jenom říkám. A mě to taky nebaví.

Možná, že mě přestalo bavit psát proto, že jsem se dozvěděla, že psaní na blog by mělo mít nějakou strukturu a já se v tom prostě fakt nevyznám, nechci se vyznat. Brání mi to v zachycení myšlenek, který bych si chtěla opravdu zaznamenat.

Taky to je určitě tím, že jsem dostala strach odhalit se. Změnila jsem se a mám ráda své soukromí. Tudíž se bojím, jít se svými myšlenkami zase s důvěrou ven, najít ten balanc. Bojím se, že vás to bude nudit.

Ale co už.

Moje srdce to chce, tak ho poslechnu.

Vracím k tomu, že píšu tak, jak se mi derou slova do hlavy. Vedle sebe mám hrnek s teplým čajem. Ovocným. Nikdy jsem neměla ráda ovocné čaje, ale chutě se mění.

Je za námi první týden nového roku. Roku, o kterém spoustu lidí říká, že bude velice těžký. Bude? Nebo na nás zase někdo z vršku chce působit silou strachu? Já se na tenhle rok těším. Na všechno nové.

Na lekcích jógy, které jsem vedla minulý týden jsme společně pouštěly to, co už v životě nepotřebujeme. Vítaly jsme to nové. Cítím, že to potřebujeme. Že pořád probíhá ta velká očista, která měla přijít. Někdy příjemná, někdy bolestivá. Ale nikdy ne bez práce.

Proto je pro mě tak důležitý KLID. Ne, že bych ho v sobě měla přirozeně. To nemám, myšlenky se honí, emoce pracují.

Ale každé ráno ho hledám na podložce.

Hledám ho skrze lekce, kde mě učí další duše.

Hledám ho v tom šálku čaje, který mi tu stydne.

V tichu, které si pravidelně dopřávám.

A on vždycky rád přijde, i když si ho člověk nemůže jen tak přivlastnit.

Ráda bych psala dál, ale za chvíli mě čeká další lekce. Jedu na ni s důvěrou. A důvěra bude asi i tématem dnešní lekce.

Tak zase někdy.

Ze srdce, Tereza.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close Me
Looking for Something?
Search:
Product Categories:
Post Categories: