SRÍ LANKA – DEN PRVNÍ

Abych pravdu řekla, celý ty dva dny, co tu jsem, jsem toho ještě moc neviděla. Nikam nespěchám. Zkouším napřed zklidnit svojí mysl, což je pro meditaci tolik důležitý a pro mě poslední dobou tak složitý. Jak mi řekl Nimesh, manažer našeho komplexu dřevěných, ale i zděných domečků, pravej buddhista: “Pokud chceš meditovat, musíš napřed umět soustředit svou mysl na jakoukoliv jednu věc a na ostatní myšlenky zapomenout.” 

První dny

Takže během těch dvou dní sedím většinu času na pláži nebo na balkóně a jen tak koukám. Na vlny, na instruktory surfu a jejich žáky, kteří se snaží chytnout vlnu a postavit se na prkno, na palmy, na to jak prší, na místní lidi, ale taky na tu šílenou dopravu. Mezitím taky čtu, poslouchám Liz Gilbertovou a její vzpomínky na indickej ašrám, jím místní božský jídlo a snažím se sama sebe přesvědčit, že tohle je přesně to,b co tu mám dělat. Dokud se mi bude chtít. Taky už jsem cvičila jógu. Zatím teda jen doma (budu tomu teď říkat doma, ať je to jednodušší), ale od zítra už jsem přihlášená na odpolední lekce yin yógy vedle do hotelu. Budeme cvičit na střeše a já se nemůžu dočkat. A ráno možná půjdu cvičit na pláž. Říkala jsem to dneska při večeři Nimeshovi. Zeptal se mě, v kolik jsem dneska vstávala. Přiznala jsem, že až v 9 (ikdyž teda budíka jsem měla na 7, ale venku pršelo, tak jsem ještě zalezla a vůbec, dospávala jsem jet lag). Čekala jsem, že na mě vrhnne odsuzující pohled, ale on ne. Jenom se usmál a jakoby cítil mojí obavu, řekl: “Vždyť máš přece dovolenou, dělej to, co potřebuješ dělat. Ale pokud chceš mít opravdový zážitek z ranní jógy, měla bys vstát v 6 nebo v 7, jít na pláž a zacvičit si svou sestavu. Pak se vrať sem a dej si čerstvou kokosovou vodu. Uděláš pro svoje zdraví to nejlepší, co můžeš. Přes den si pak můžeš dát šlofíka.”
No tak uvidíme, možná zítra. 

Jsem prostě jinej typ turisty

Nejsem asi ten správnej typ turisty. Když tu někomu řeknu, že jsem tu na tři týdny a že plánuju zůstat celou tu dobu tady ve Weligamě, klepe si na čelo. Jasně, že chci jezdit na menší výlety, ale co opravdu ze srdce chci je meditace, jóga, sluníčko, knihy a spánek. Vždycky jsem byla během cestování spíš pro to poznat místní kulturu, lidi, jídlo a atmosféru. Profláklý památky, spěch, abych viděla všechno to, co mám a koupě všech možnejch suvenýrů, který jsou k dostání jenom v tom daným místě, to mě nikdy moc nebralo. I když, co já vím, možná se to tady na Srí Lance změní, když vím, jak krásná je tu příroda, kolik je tu buddhistických chrámů a kde si na vás udělá čas pravej ayurvédskej doktor, nechám se překvapit. Ono totiž tím, že jsem úplně na jihu Srí Lanky je docela obtížný a trochu drahý naplánovat nějakou cestu, abych toho mohla vidět co nejvíc. Rozhodně bych totiž jela autem a benzín tu není úplně levnej. Ne, nejsem nějaká zhýralá turistka, abych nemohla jet autobusem, ale věřte mi. Místní autobusy jsou trochu děsivý. Teda spíš jejich řidiči. Když vidím, jakou rychlostí se řítí po silnicích (povolenou rychlostí 40 km/h rozhodně nejedou) a jak kličkujou mezi těma všema autama, tuk tukama, kolama a skútrama, vždycky se mi vybaví záchranej autobus z Harryho Pottera. Říkám si, že přece není možný, aby se ten autobus vešel do tak úzký mezery mezi dvě auta, ale najednou jakoby se zúžil (jasně, že ne, možná mi to přijde jen z toho tepla), on se tam prostě vejde. A všem to přijde normální. Takže ne, díky. Autobusem jedině na krátký vzdálenosti, ale rozhodně ne na pětihodinovou cestu. Pořád se mám totiž ráda natolik, abych všechny části mýho těla zůstaly pohromadě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: