ZIMNÍ POHÁDKA?

Musím říct, že i když to venku vypadá, jako v pohádce, poslední měsíce, co se týče energie, úplně moc pohádkový nejsou.

Teda aspoň pro mě ne (ale co tak poslouchám lidi kolem sebe, taky to není žádná hitparáda).

Asi nechci vůbec psát o covidu, jako takovým, myslím si, že toho máme všichni až nad hlavu.

Není se čemu divit, když místa, kde bydlíme vypadají spíš jako města duchů, všechno je pořád a pořád zavřený, negativní nejasný zprávy se na nás valej ze všech stran a ani jeden z nás nevíme, kdy to vlastně skončí.

Já osobně mám asi výhodu v tom, že jsem se vyvinula v člověka, který umí být sám a nepotřebuje kolem sebe pořád nějaký lidi.

Takže, jestliže tý samoty na někoho bylo loni až dost, já jsem to rozhodně nebyla. Vlastně jsem tu samotu docela přivítala a oblíbila si ji ještě víc.

Ale i já cítím, že už je to všechno dlouhý. Pro každýho asi dlouhý v něčem jiném, ale prostě dlouhý.

Pro mě třeba v tom, že mi chybí svoboda v cestování. Nechci aby to vyznělo nějak zhýčkaně, ale pro mě bylo cestování vždycky formou odpočinku a poznání.

Poznání jiné kultury a země, ale i poznání sama sebe při vystoupení z komfortní zóny. Už jen když jsem vešla do letištní haly a ucítila tu atmosféru těšení se, očekávání a vzrušení, jsem se cítila štastně.

Pokud chci být ale zodpovědná vůči svým blízkým a své práci, ještě chvíli si o tom nechám jen zdát (Naštěstí i u nás doma máme krásně).

Co mi ale přijde jako větší průšvih je to, že si čím dál tím víc myslím, že ten vir utočí u každého z nás na tu nejslabší stránku nás samých.

U někoho napadá imunitu a fyzické zdraví, u někoho působí na psychiku. A pořád to graduje.

Poslední měsíce cítím, jak se mi ozývají programy, který jsem myslela, že už mám dávno zpracovaný.

Každý den musím pečlivě pracovat na tom, abych dodržovala nějaký svůj režim, který teď potřebuju ještě víc, než kdy dřív.

Protože je to všechno prostě až nějaký moc hustý.

Někdo říká, že je to ta transformace, na kterou se naše země dlouho připravovala. Musí se z nás, i ze společnosti vyčistit ty negativní věci, o kterých jsme třeba ani nevěděli.

Strach, nenávist, závist, netolerance, nepokora, nevděčnost.

Možná, že je to pravda. Tak moc jsme si přáli, aby se spoustu věcí změnilo, že to planeta vzala z gruntu.

A možná, že chtěla pomoct i sama sobě.

Vyčistit trochu ovzduší, zažít zase krásný jaro, léto, kdy člověk neumírá na čtyřícÍtky, nebo zimu se sněhem.

Každý to můžeme vnímat jinak a věřit, čemu chceme. Co ale všichni cítíme myslím stejně je to, že to opravdu není pohádka. Jsme naštvaní, smutní, unavení a mnohdy ani třeba nevíme proč. Prostě jen z toho, co se kolem nás děje. A já se nedivím.

A nesmírně obdivuju všechny lidi, co jim covid vzal někoho z rodiny, všechny maminky a tatínky, kteří musí krom toho, že chodí do práce ještě zajistit výuku, podporu a zábavu pro svoje děti, všechny zdravotníky, majitele podniků, které jsou už měsíce zavřené a mnoho dalších.

Když se teď procházím zasněženou Šumavou, říkám si, že naši zemi pokryla tak nádherná sněhová pokrývka možná právě proto, aby nás trochu zklidnila a vrátila nám trochu té radosti z našeho dětství, kdy byly takové zimy normální.

A já za to děkuju.

Příroda mi neskutečně pomáhá vyčistit hlavu a dobít baterky. A myslím, že ne jenom mně.

Mám i další svoje “mini rituály”, které mě drží nad vodou:

  • kvalitní dlouhý spánek – usínám nejradši s knížkou a s otevřeným oknem, za mě je to ten nejlepší lék
  • psaní deníku – nemusím psát každý den, ale pokud si potřebuju srovnat myšlenky, je to ta nejlepší sebeterapie
  • jóga/běh – volím podle toho, na co se cítí moje tělo, ale obě aktivity mi zaručeně pomůžou vyčistit hlavu
  • meditace – když cítím strach nebo úzkost, je to právě meditace, která mi pomůže vrátit se zase zpátky k sobě a uvědomit si, že jsem v bezpečí
  • kvalitní jídlo – neoddělitelná část přirozené imunity
  • a LÁSKA – to je prostě lék na všechno

Neměli bychom ale zapomínat ani na to, že stejně důležitý jako mít nějaký svoje “držáky nad vodou” je i to, že někdy je prostě nejlepší přijmout fakt, že to stojí za …

Jestli si z uplynulých měsíců můžeme vzít něco k srdci, tak za mě jsou to dvě věci.

  • Člověk by se asi vážně neměl spolíhat na nic ve vnějším světě, ale hlavně na to, co má uvnitř sebe.
  • Pokud chceme světu a lidem kolem nás nějak pomoci, nemusíme dělat nic světabornýho. Stačí pracovat na těch našich vlastnostech, které nám všem pomáhají, ať už je to laskavost, nadhled, nakažlivý smích, pochopení nebo umění vyslechnout.

Jak to máte vy?

Je něco, co jste si z této doby vzali k srdci a co vám pomáhá zůstat v dobré náladě?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close Me
Looking for Something?
Search:
Product Categories:
Post Categories: