ZPÁTKY DO POHÁDKY

Tak jo. Dlouho dlouho jsem přecházela virózy, až se z toho vyklubal zánět dutin a mě nezbylo nic jinýho, než poslechnout paní doktorku a zůstat doma. 
Je pravda, že i když tady ve většině článků píšu o tom, jak bychom se měli trochu zklidnit a užívat si život, tak ani já neumím pořádně vypnout a pořád přemýšlím o tom, co je potřeba udělat, kam je potřeba zajít a komu je potřeba zavolat. 
A do toho ten někdy trochu náročnej proces poznávání sama sebe (kdo mě zná tak ví, kdo ne, tak o tom taky určitě někdy napíšu). No, co si budeme povídat, minulej rok jsem si nasadila prostě trochu tempo. Dostala jsem se sice o dost blíž místu, kde jsem vždycky chtěla být a všechny moje aktivity mě hrozně bavěj, ale tělo už dlouho volalo o trochu víc klidu než je jen jeden volnej den o víkendu. 
Načež mi jeden můj blízkej kamarád a něco jako “životní učitel” řekl, že si myslí, že bych se na chvíli měla přestat tak tvrdě snažit pracovat na sobě a hnát se za svými sny a vrátit se do dětských let. Koukat na pohádky, nechat věci, ať se o ně postará někdo jinej, kreslit si, hrát si. Hrozně mě to zaujalo, protože já jsem nikdy neuměla jen tak vypnout a nechat okolní svět, ať si dělá co chce, zatímco já bych se jenom bavila. Říkala jsem si, jestli to vůbec zvládnu. Nehledě na to, že jsem na to stejně neměla tolik času. Takže jsem pořád chodila do práce, na tréninky, jezdila tam a tam, dala si detox a řešila spoustu jinejch záležitostí, který moje tělo pořád oslabovaly.
No a do toho přišel ten zánět dutin, nejmíň 10 dní doma a antibiotika. Napřed se mi to fakt nelíbilo, nechodit do práce a na tréninky? Tak dlouho? Ale moje tělo si zkrátka řeklo, že už potřebuje odpočívat. A i když to není úplně příjemný a první dny jsem skoro celý prospala a i teď většinu času ležím v posteli, uvědomila jsem si jednu věc. Vlastně mi teď nezbylo a nezbývá nic jinýho, než opravdu koukat na pohádky, chvíli si kreslit, spát, pít čaj a jíst mega dobrý jídlo od mojí mamky, která je výborná kuchařka. Takže si to Vesmír vážně zařídil tak, abych se do dětských let vrátila a aby si mohlo moje tělo konečně odpočinout a nabrat sílu. Zajímavý.
Za těch několik dní už jsem viděla docela dost pohádek a řeknu vám, že nestačím zírat. Ty pohádky jsou vážně dobrá věc. Všechny ty moudra, který složitě hledáme v knížkách a u různejch terapeutů, učíme se na kurzech nebo jezdíme hledat do Indie, Indonésie a jiných zemí, to všechno v těch pohádkách je a my to máme přímo před nosem. 
 
Tak třeba tyhle mě fakt zaujaly: 
 
“Do snídaně někdy uvěřím i 6 nemožnostem.” Alenka v říši divů
 
“Jsem snad bláznivý? … Ano, ano, to jsi, ale takoví jsou přece ti nejvýjimečnější!” Alenka v říši divů
 
“Co se má stát, stane se.” Alenka v říši divů
 
“To nejdůležitější, je očím neviditelné.” Malý princ
 
“Někdy máte tu pravou lásku přímo před očima.” Hvězdný prach
 
“Za své psí životy jsem se hodně naučil. Hrajte si, to je hlavní. Když je třeba, zachraňte toho, kdo to potřebuje. Olizujte každého, koho máte rádi. Nevzdychejte nad tím, co se stalo a netrapte se tím, co mohlo být. Žijte teď a tady. Prostě žijte, tady a teď.” Psí poslání
 
“Zkuste udělat ze světa lepší místo. Zapátrejte ve svých srdcích a zjistíte, že změna začíná u vás. Začíná u mě. Začíná u nás všech.” Zootropolis
 
Všemu tomuhle můžeme v dětství díky pohádkám věřit. A my věříme. Dokud nás dospělí, škola a celý systém nenaučí něco jinýho a my  vyrosteme a postupně zapomeneme. Tak to v naší společnosti prostě funguje. 
 
Ale jak je napsáno v Malým princi: “Problém není vyrůst. Ale zapomenout.” 
 
Proto už chápu, co mi chtěl můj kamarád říct, když řekl, že by bylo dobrý, abych se vrátila do dětství. I přesto, že už jsme dospělí a  máme všichni spoustu povinností a věcí, které chceme zvládat, je někdy dobrý vrátit se zpátky do doby, kdy nás tížilo jen to, na jakou pohádku se podíváme a jestli si dáme zmrzku čokoládovou nebo jahodovou. A jestli někdo namítá, že on třeba to dětství tak lehký neměl, tak jen můžu říct, že takových lidí je asi spousta a pořád nám to nebrání v tom, abysme si to dětství vynahradili teď, když už jsme dospělí.  
A ještě jedna věc. Pokud vám přijde, že máte v životě samý překážky a nemáte lehkou cestu, tak i tady je dobrý vzpomenout si na hrdiny z pohádek. Ať už to byla Alenka, Malý princ, Mauglí, Robin Hood, princ, který šel osvobodit princeznu nebo Harry Potter, všichni z nich měli přece v jejích příbězích milion různě těžkejch překážek, aby dosáhli toho, co chtějí. A čím víc se blížili k cíli, tím byly překážky těžší a těžší. Ale nikdo z nich to nevzdal a dotáhli to až do konce, protože jim to za to stálo. Proto žijte tu svojí pohádku a věřte, že po každý bouřce vyjde duha .. jak by řekl Sid z Doby ledový.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: