ZPÁTKY DO ŽIVOTA

Vrátit se zpátky do života!
 
No, jak jsem psala v minulým článku, tak jsem teď po sobě nechtěla nic moc jinýho než nějak přežít a hlavně zvládnout chodit do práce.
Nebo vlastně kecám, chtěla, ale nešlo mi to, tak jsem se vykašlala na kdejaký svoje pravidla a dělala jen to nejnutnější. Dva a půl měsíce. Doslova se divím, že to moje tělo vydrželo, ikdyž jak jsem říkala, dávala jsem mu to, o co si řeklo.
 
Jenže to byly především sladkosti, jako zdroj rychlý energie. 
Kafe, tuny kafe. 
Cigarety. 
Těžší jídla, než obvykle jím, který mi asi pomáhaly se trochu uzemňovat, přesto váha ubývala.
Maso, protože to je prostě nejjednodušší zdroj bílkovin, ikdyž s konzumací masa vnitřně bojuju.
Žádnej pohyb, doslova žádnej, když neberu párkrát ranní jógu, dvě taneční lekce a chození do práce a z práce, přitom moje tělo bylo zvyklý hejbat se aspoň 4x týdně.
 
Těch prohřešků bylo mnohem víc, přiznám se, že někdy jsem si třeba ani nevyčistila zuby, protože se mi prostě nechtělo.
Přispěla jsem ke znečištění planety plastem, protože jsem byla pohodlná a tak dále a tak dále.
Ale o tom už jsem tu psala minule, dneska bych chtěla napsat o tom, že se chci zase vrátit.
 

Jenže ono je to těžký

Maminka mi hrozně moc chybí, pořád cítím, že půlka mě odešla. To asi budu cítit celej život. Každou noc se mi o ní zdá, ale nejsou to hezký sny, nebo nespím vůbec.
Na druhou stranu už jsou i dny, kdy je mi líp a vím, že mám život před sebou. Jsou dny, kdy jsem tak zažraná do práce, že mám zase pocit, že má něco smysl. Dny, kdy se směju a jsem vděčná za lidi, který kolem sebe mám. Dny, kdy zase trochu cítím jistotu. 
Jenže pak přijde ten okamžik, kdy bych jí o tom chtěla říct a nemůžu. Nebo aspoň ne fyzicky. V tu chvíli si uvědomím, co se děje a ta bezmoc a bolest je zpátky. 
 
A ať člověk chce nebo ne, to truchlení, který k tomu patří, je vlastně už jedna z posledních věcí, která vás k tomu milovanýmu člověku, kterýho jste ztratili, pojí. Je to hrozně zvláštní, ale někdy, jakobych sama sebe trestala za to, že se zase směju nebo dělám něco, co mě baví, protože v tu chvíli se vracím zpátky do života a zároveň ztrácím tu bolest, která mě s tou hnusnou událostí spojuje. Mám pocit, jakobych ztrácela ji. 
 
Ale vím, že to tak není. Neztratím ji nikdy. I proto, že mezi náma to spojení je, ikdyž už tu fyzicky není (ale o tom až příště).
Takže teď je na mě, abych překonala svojí hlavu a řekla si, že chci zases žít. Svým způsobem života. Zdravě. Ezotericky. S láskou.
 
Nejradši bych z ničeho nic zase najela na svoje pravidla, ale chci být k sobě laskavá a proto začnu pomalu. Ráda bych to s váma všema sdílela, ikdyž to dělám pro sebe, ale právě proto, že je pro mě teď hrozně lehký sklouznout zase k tomu, abych všechno tohle zahodila, budu mít aspoň pocit, že vy, lidi, kteří mi teď tak pomáhali, ať už osobně nebo na dálku, budou vidět, že se snažím a zároveň mi třeba trochu pomáhat se zase vrátit se vším všudy. 
Protože pravda je, že vás teď potřebuju víc, než jindy. Ty pilíře jistoty a podpory, který mi s maminkou odešly. 
A protože mi dneškem začíná dovolená, mám ideální čas na to, začít. 
Dám si sama sobě 3 cíle, který chci do 2.1 (kdy mi dovolená končí) zvládnout. Mám 12 dní. A ty cíle jsou následující:
 
  1. každý den 30 minut jógy, aby si moje tělo zase zvyklo na pravidelný pohyb
  2. každý ráno výživná, ideálně teplá a sladká snídaně, abych se vyhla chuti na sladký přes den
  3. každý den 30 minut v přírodě, ze který můžeme všichni čerpat energii
 
A i když jsou to jenom malý cíle, pro mě jsou dost důležitý, abych zase načerpala tu dobrou energii a nastavila si nějakej režim. 
Proto budu každý den dokumentovat. 
Napíšu sem potom článek, abych shrnula všechno, co jsem za těch 12 dní viděla a zažila.
 
Dlužím to sobě, svému tělu i svojí mamince. 
Takže vzhůru do toho!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: